EKONOMIKA VZDĚLÁNÍ PODNIKÁNÍ BANKY PROGNÓZY KALKULAČKY VZORY GRAFY DISKUSE BONUSY TRH


Přihlásit se  
Diskuse
(Klima)

Alois Rašín (1867-1923) - tvůrce československé měny

(Josef Zemánek 10.9.2004) Alois Rašín patří spolu s Karlem Englišem mezi nejvýznamnější osobnosti našich ekonomických dějin. Obě tyto osobnosti stály za zrodem Československa a obě se také přímo podílely na řízení jeho hospodářství. Stejné byly jejich morální kvality a podobné byly i jejich hospodářské cíle. V něčem se však přece jenom tyto dvě postavy výrazně lišily. Zatímco Rašín byl spíše radikálním mužem praxe a dobrým politikem, Engliš oplýval na svou dobu hlubokými a moderními ekonomickými znalostmi, kterými své menší politické nasazení bohatě vyvažoval. Přesto však dokázal Rašín vstoupit do naší historie mnohem hlouběji, než Engliš.

Proč se tak stalo, lze pochopit z následujícího postřehu prvorepublikového novináře Ferdinanda Peroutky, který zapracoval do díla "Budování státu":

"Opět musíme obdivovat vliv a odhodlanost jediného muže na celé okolí. Nevíme, jak by obstál Rašínův finanční věhlas před kritikou zkušených odborníků. Je pravděpodobné, že by se jim podařilo jej brzo nepříznivě rozebrat, že by sumu jeho odborných vědomostí shledali nepatrnou. Vskutku to byl spíše populární finanční kazatel a karatel než vědec. Ale jeho přednosti nebyly odbornické, nýbrž lidské: důslednost a vůle. Dovedl jít houževnatě za myšlenkou, jejíž odborné rozvržení a vypracování nepochybně přejal od někoho jiného. A uměl ji lidem podat tak, že už na ni nezapomenuli. Byl to muž horkého citu a podařilo se mu vylíčit finanční otázku jako kus národního osudu. Dr. Engliš nepochybně lépe rozuměl financím, ale chyběly mu politické, vůdcovské schopnosti Rašínovy."

Alois Rašín se narodil 18. října 1867 v Nechranicích u Hradce Králové, kde byl jeho otec pekařem a rolníkem. Po studiích na gymnáziu se mladý Rašín nechal zapsat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1891 na této fakultě úspěšně promoval.

Už v době svých studií se Rašín výrazně lišil od svých vrstevníků vysokou mírou vlastní politické aktivity, se kterou se zapojoval do všeho, co souviselo s osamostatněním českého národa z tehdejší rakousko-uherské monarchie. Protože byl Rašín dobrým a přímočarým řečníkem, organizátorem a publicistou s poměrně dobrými znalostmi z právního a hospodářského světa, byl přímo předurčen pro dráhu politika. Jeho první kroky proto směřovaly k mladočeské straně, která se v této době těšila velkého zájmu ze strany radikálních českých studentů. S Mladočechy se sice v roce 1899 Rašín rozešel a se svými přáteli založil stranu Radikálně státoprávní, ještě předtím se však spolu s radikálními studenty dostal do sporu s vídeňskou vládou, po kterém následoval vykonstruovaný proces, známý jako proces s "Omladinou". Rašín si tehdy za tuto politickou angažovanost (nazvanou též jako vlastizradu), vysloužil 2 roky žaláře, které strávil v Borech u Plzně (1894-1895).

Ani po odpykání tohoto trestu (který byl nevyžádanou amnestií zkrácen o několik dní) se však Rašín nevzdal své politické aktivity. Dále působil jako radikální politický publicista, který se nebál zapojit do jakékoliv politické debaty, související s osamostatněním českého národa, a jak již bylo zmíněno, nevyhýbal se ani přímému zapojení do politiky ve straně mladočeské a později v jím založené straně Radikálně státoprávní.

Kolem roku 1900 však začíná Rašínovi docházet, že neúprosný (a někdy i levicový) radikalismus nebude tou pravou cestou na prosazování politických názorů. Ještě v tomto roce proto odchází ze strany Radikálně státoprávní, otvírá si v Praze vlastní advokátní kancelář a spolu se svými přáteli se podílí na vydávání týdeníku "Slovo". Do politických debat se sice dál zapojuje, jeho výstupy už ale nejsou tak radikální jako na počátku jeho "kariéry".

Rašínova politická "nenasazenost" však příliš dlouho netrvala. V roce 1907 se mění vedení Strany mladočeské a Rašín se proto opět vrací do této strany - vedené nyní Karlem Kramářem a Františkem Fiedlerem. Zde se aktivně podílí na vydávání tehdy velmi populárních "Národních listů" a definitivně se zbavuje svých levicových názorů, které postupně nahrazuje čistým hospodářským liberalismem. V roce 1911 se dostává za mladočechy do říšské rady, kde mu je umožněno působit ve finančním a rozpočtovém výboru. Své teoretické poznatky tak díky této funkci doplňuje o celou řadu tolik (později) potřebných zkušeností.

Po vypuknutí první světové války se Rašín přidává na stranu odpůrců rakousko-uherské monarchie v organizaci "Mafie". V roce 1915 je však společně s Karlem Kramářem obžalován z vlastizrady a v roce 1916 je odsouzen k trestu smrti. Od popravy ho uchraňuje až úmrtí Františka Josefa I. a následná amnestie nového císaře Karla I., která mu tento trest snižuje na 10 let žaláře. V roce 1917 je Alois Rašín již zcela amnestován a dále pokračuje v odbojové činnosti, která je jak politická, tak sabotážní (blokování dodávek zbraní na frontu). Spojuje se s T. G. Masarykem a podílí se na sjednocení pravicových a středových politických sil. Ještě předtím však během svého věznění píše Rašín první ústavu budoucího samostatného českého (československého) státu a také učebnici ekonomie s názvem "Národní hospodářství".

Po válce se stává Alois Rašín prvním československým ministrem financí v Kramářově vládě. Na tomto postu setrvává až do července 1919. Zde získává Rašín pověst budovatele státu, stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí a tvůrce československé měny.

V říjnu 1922 je Rašín do vlády povolán znovu. Opět usedá do křesla ministra financí. Tentokrát je to však pod taktovkou ministerského předsedy Antonína Švehly. Toto druhé Rašínovo působení v československé vládě má však tragický konec. Dne 5. ledna 1923 je na Rašína spáchán atentát mladým anarchistou s komunistickou historií. O měsíc později Rašín tomuto atentátu podléhá. 18. února 1923 tak Československo přichází o jednu ze svých největších osobností.

Většinu svých teoretických názorů shrnul Rašín do díla "Národní hospodářství" (1922), které z převážné většiny vzniklo v době jeho věznění v letech 1915-1916 a svůj pohled na peněžní teorii přenesl do knihy "Můj finanční plán" (1920). Mezi další jeho "menší" práce patří "Finanční a hospodářská politika do konce roku 1921" (1922) a "Inflace a deflace" (1922).

Protože byl Alois Rašín spíše mužem praxe než čistým teoretikem, nepatří jeho díla mezi čistě teoretické práce. Celé "Národní hospodářství" je například psáno stylem populární učebnice, jejíž výklad o hospodářství je poskládán z Rašínových praktických zkušeností, které jsou spolu provázány ekonomickými teoriemi některých jeho předchůdců. Řadu hospodářských jevů proto Rašín vysvětluje pomocí poznatků a čísel získaných studiem reálných hospodářských jevů. Pokud se Rašínovi přece jenom stane, že přistoupí k hlubší teoretické analýze nějakého problému, je tato analýza většinou založena na teoretických základech "rakouské školy", s nimiž se setkal u svého učitele Albína Bráfa při studiích na Právnické fakultě. Za čistého odchovance "rakouské školy" by se ale Rašín v žádném případě nedal považovat. Bez mrknutí oka se totiž neváhal inspirovat hospodářskými závěry i jiných "teoretických škol" (německá historická škola, klasická ekonomie, teorie levicových ekonomů - státní vlastnictví...).

Jeho cílem zkrátka nebylo přijít s něčím novým, ale naopak připravit národu ekonomickou učebnici, ve které by byla shrnuta většina tehdejších ekonomických poznatků. Jak sám Rašín několikrát poznamenal, v jeho práci byl podporován i faktem, že podobná učebnice v celém tehdejším rodícím se Československu prakticky neexistovala. "Národní hospodářství" se tak na dlouhá léta stalo prakticky jedinou ucelenou, populární, česky psanou a na tehdejší dobu velmi "moderní" učebnicí hospodářství v naší zemi.

I když hlavním přínosem k ekonomickému poznání byla Rašínova měnová politika, stojí za to alespoň stručně si připomenout některé jeho ostatní "teoretické" přístupy k hospodářství.

Problém státního a soukromého vlastnictví

I když byl Rašín velkým zastáncem soukromého vlastnictví, státní vlastnictví nezavrhoval. Snažil se proto (podobně jako Engliš) rozebírat různé varianty zasahování státu do hospodářství a na základě těchto myšlenkových pokusů (a historických zkušeností) docházel k různým závěrům. Bez předsudků si například kladl otázky: zda je soukromé vlastnictví v některých oblastech hospodářství vůbec nutné, jaký vliv na hospodářství mají státní intervence, proč vůbec vzniklo soukromé vlastnictví, kde je hranice mezi veřejným a soukromým vlastnictvím, atd.
Na základě zkoumání těchto otázek dochází Rašín k několika závěrům:

- soukromé vlastnictví není ve všech případech samo o sobě nutností
- u výrobních prostředků bude o přednosti soukromého vlastnictví před veřejným rozhodovat vždy účelnost
- veřejné vlastnictví má přednost jen pokud by soukromé vlastnictví bránilo hospodářskému pokroku

K tomu přidává:

"Kdyby skutečně bylo pravda, že soukromé vlastnictví jest překážkou pokroku, bylo by již dávno padlo, poněvadž účelu by nevyhovovalo."

"Osvobození lidstva, osobní svoboda, která tvoří základ politického a společenského zřízení dneška, jde ruku v ruce se soukromým vlastnictvím, ono je doplňkem osobní svobody, zárukou svobodného rozvoje jednotlivcova... I když jest pravdou, že jest mnoho nemajetných a málo dobře postavených, přece u nemajetných touha po majetku je mocným popudem k hospodářské práci..."

Hodnota a cena

V této oblasti vycházel Rašín téměř bez výhrad z rakouské školy subjektivní hodnoty. Hodnocení určitých statků podle něj provádějí jednotlivci na základě subjektivních úsudků. Při svém uspokojování postupuje jedinec od potřeby nejdůležitější k potřebám méně důležitým. Užitek z té poslední potřeby je užitkem "hraničním" (dnes řečeno užitkem mezním). Rašín tak prakticky pouze přebírá formulaci rakouské školy o mezním užitku.

Od zákona mezního užitku pak Rašín přechází k zákonu "nabídky a poptávky", na jehož základě bez problémů vysvětluje tvorbu cen na trzích.

Trochu odlišně však přistupuje Rašín k zákonu nákladovému. Prakticky odmítá "rakouské" tvrzení, že se ceny statků dlouhodobě blíží k nejnižším výrobním nákladům. Podle něj totiž nerozhodují o cenách pouze náklady, ale i množství výrobků dodaných na trh a také hodnocení kupujících. Výrobní náklady tak prakticky určují pouze směr, kterým se bude budoucí cena vyvíjet.

Úrok a kapitál

Tuto oblast Alois Rašín příliš "nerozpitvával" a v podstatě se opět ztotožnil s názory "rakouské školy". Úrok je podle Rašína zkrátka rozdílem mezi hodnotou, jakou má pro dlužníka vypůjčený kapitál ihned a vyšší hodnotou, jakou pro něj má později". Hned vypůjčených 1000 korun má proto pro vás větší hodnotu než 1000 korun vypůjčených v příštím roce. Rozdíl mezi těmito hodnotami stejných tisícikorun je tedy úrokem, který jsme ochotni zaplatit.

A to už jsme se dostali k oblasti, která Rašína tolik proslavila.

Rašínova měnová politika

O Rašínovi by se dalo téměř bez výhrady napsat, že byl až do morku kosti stoupencem zlatem kryté měny. Jak často ve svých pracích tvrdil: Jen zlatem kryté peníze se mohou stát trvale hodnotným, lidmi uznávaným a zároveň velmi stabilním platidlem.

"Spočívají-li peníze jen na důvěře obecenstva bez vlastní vnitřní hodnoty, je kolísání jejich hodnoty časté a mnohdy velmi rychlé a překotné a má neblahý vliv na ceny."

Příznivcem silné a třeba i úplně zlatem kryté měny byl samozřejmě Rašín i v praxi. Jakmile se dostal do křesla ministra financí tehdejšího Československa, začal prosazovat tvrdou hospodářskou politiku, jejíž cílem měla být nová silná měna.

Rašín nejprve provedl oddělení měny od Rakouska formou kolkování bankovek a celou tuto operaci spojil se značnou restrikcí oběživa. Po těchto radikálních krocích došlo skutečně ke stabilizaci celého válkou poničeného hospodářství a stabilní se stala i nová evropská měna - československá koruna. Rašínovi však toto nestačilo a v zájmu silné měny začal prosazovat další a ještě hlubší deflační politiku založenou na posilování kurzu. V tomto bodě však Rašínovi chyběli některé "moderní" hospodářské znalosti a československé hospodářství se tak díky tomu začalo potýkat s vážnými problémy. Deflační politika sice vedla k poklesu cen, zároveň však také k poklesu československého exportu a ke zvyšování nezaměstnanosti.

Kvůli své deflační politice se začal dostávat Rašín do stupňujících se sporů s ostatními prvorepublikovými ekonomy (vedených Karlem Englišem) a jejich další eskalaci ukončil až atentát spáchaný na Rašína v roce 1923. Dva roky po smrti Aloise Rašína byla deflační politika Československa opuštěna a měna, na jejímž vytvoření měl Rašín lví podíl, byla stabilizována na předválečné úrovni.

Ohodnotit článek virtuální euromincí:   
1 euro
20 centů
5 centů   


Anglicko český slovník  |  Zapojte se do tvorby slovníku

* efektivní výuka nejpoužívanějších anglických slov
     Honzova hypotéka - revoluční tržiště hypoték »

Každý si zde může svobodně vybrat
takovou hypotéku, jakou potřebuje
za nejnižší možnou cenu na trhu.
Měnové kurzy ČNB  |  Více kurzů
ZEMĚ KÓD POČET KURZ
Británie GBP 1 33,330
USA USD 1 19,849
Eurozóna EURO 1 27,460
Počasí v ČR  |  Více počasí na In-počasí
Nejlépe hodnocené články z rubriky Osobnosti
Humor  |  Stripy  |  Foto  |  Video  |  Animace
Více humoru
Kontakt  -  Inzerce  -  Logo  -  Evoluce  -  Novinky  -  Partneři  -  (c) Copyright - Publikování obsahu stránek je povoleno pouze s uvedením zdroje.